Etické principy aneb Být dobrý člověk + CD Sebepoznání, Klára Hanzalová

JJ: Názvy Vašich knih hovoří ve zkratce samy za sebe: loňská i letošní nová . Povězte nám prosím, jaká byla Vaše vlastní dosavadní cesta. Byla jste dotlačena událostmi nebo prozřelá od počátku :-).

KH: Dle mého názoru je každý z nás, ve své podstatě, událostmi. Je tam proto, aby se nějakým způsobem probudil nebo alespoň pochopil, kudy má jít.

Má cesta byla naprosto přirozená a nemuselo se v mém životě stát nic fatálního, aby mi nějakým způsobem došly základní věci o naší existenci. Koncept probouzejícího se duchovního poznání je většinou v naší západní společnosti chápaný tak, že člověk je dotlačen událostmi do stavu vnitřního či zevního utrpení nebo se rodí s nějakým darem vnitřní osvícenosti. Přes všechna tato tvrzení lze dospět k základnímu pochopení života naprosto přirozeným způsobem. To je možná to nejlepší, co se nám může stát, i když uznávám, že takový proces je do jisté míry podmíněn karmickou vyzrálostí. Nemusíme absolvovat žádné životní prohry či se rodit jako ... stačí se chopit svého života s plnou zodpovědností, ať již je náš jakýkoliv, a ke všemu dospět zcela přirozeně.

Co se pak týče vydání mých publikací, byl to opět přirozený proces vnitřní potřeby sepsat a dát formu určitým myšlenkám a životním konceptům, které jsem si nechtěla nechávat pouze pro sebe, ale vypustit je do světa, aby z nich mohli čerpat i ostatní a mohli tak možná nalézt odpovědi na otázky, které již hledají. Ráda bych však předestřela, že žádný čtenář by neměl přijímat jakákoliv tvrzení v mých textech jako pevně daná fakta, ale měl by je sám ověřovat na základě svého vlastního pozorování a svého vlastního úsudku.

JJ: Velmi se mi líbí, že jste při sestavování etických principů šla vlastní cestou a podle průvodních textů máte vše hluboce promyšlené, vyjasněné a zažité. Dalo by se říci, že tyto principy jsou nějakou, třeba vzdálenou, obdobou ?

• nesobeckost - dobročinnost
• pravdomluvnost
• cudnost
• neposuzování
• nemluvit zbytečně
• vnitřní pevnost
• pokora
• skromnost
• neubližování
• duchovní smýšlení

KH: Klasické vytvořené a propagované církví je vybudováno jistě na etických principech a dotýká se především morálky. Etické principy jsou tedy základnou, na kterou můžeme postavit téměř jakoukoliv oblast našeho života. Smysl a poslání je v principu obdobné.

Etika i morálka jsou zde proto, aby usměrnili lidské prožívání a eliminovali zlo, v případě - hřích, a zajistili tak optimální duchovní vývoj člověka. Etické principy, které jsou v publikaci definovány a pevně stanoveny, jsou principielně s desaterem totožné v tom, že oboje tvoří směrnici, která předchází Bytí ve zlu a jeho následnému zpětnému dopadu. Paralela je jednoznačná a zasluhovala by hlubší rozbor. Publikace Etické principy však neměla za úkol zpětně desatero připomenout . V desateru jsem ani nehledala inspiraci. Spíše jsem chtěla upozornit na nepostradatelnost jisté vnitřní etiky, určitého způsobu života, který by měl být základnou k tomu, abychom mohli začít na sobě pracovat a směřovat k Bohu. Velice často vidím na svých klientech, kteří dosahují různých mystických stavů, transcendentálních vhledů apod., že jejich poznání a duchovní chápání světa je vrtkavé a pomíjivé a jejich život plný, stále se opakujícího, utrpení, jelikož své mystické vhledy nejsou schopni zařadit do konceptu obyčejné lidskosti. Etické principy jsou ztvárněním pozemského života a tou nejoptimálnější půdou pro semena transcendentálních prožitků, kde se rodí trvalé poznání.

JJ: Ve Vaší knize vybízíte k sebehodnocení toho, jak máme jednotlivé principy zpracovány (hodnotí se míra porušování v určitém období (den/týden) stupnicí od 0 () po 3 (). Podle mého názoru však některé aspekty není tak snadné osebehodnotit. Třeba u cudnosti to asi není problém, ale třeba nemluvení zbytečně či duchovní smýšlení? To je třeba pro mě osobně poměrně těžké.

KH: Ano, rozumím, a o to vlastně jde. Celá ta sebehodnocení, kterou můžeme provádět, není založená na soutěživosti se sebou, ale právě, jak jste uvedl, na uvědomění, jak moc je těžké se posoudit, a jak je ještě těžší vnitřní etiku dodržovat. Zatímco některé principy jsou jasné a konfrontace v životě je minimální, v některých oblastech života se setkáváme naopak s  dodržování toho či onoho etického principu. I když je celá publikace na zpětném sebehodnocení založená, je to v podstatě to poslední, oč zde kráčí. Účinek má být přesně opačný: díky zpětnému hodnocení máme možnost dostat se do stavu vnitřní zodpovědnosti právě v každodenním konání, kdy sebereflexi provádíme přímo on-line v životě a nikoliv zpětně v tabulce. Jde o počátek nastolení sebeovládání. Dílo je v podstatě paradoxní v tom, že cílem není hodnotit se v tabulce, ale naopak, díky hodnocení v sobě vyvolat zodpovědnost a začít na sobě vykonávat změny, které v konečném důsledku mohou vést k tomu, že nebudeme vystavováni situacím, kde se konfrontujeme s neschopností držet se etických principů. To je primární smysl fungování karmy.

JJ: Myslíte, že chybuje ten, který neuznává karmické zákony? Vždyť jejich uznávání velmi záleží na našem světonázoru, a ten může být opravdu velmi různorodý.

KH: Myslím, že by se mělo již na základní škole vyučovat základním principům karmy. Karmický řád a systém je vcelku dobře pojat v mé předchozí knize. Obecně je jasné, že snad málokdo chápe veškeré nuance a zpětné účinky karmického systému, na kterém je založeno téměř vše v našem lidském bytí. Osobně se domnívám, že není nutné v plné míře chápat (uznávat) karmu, ale za důležité považuji: chápat především zodpovědnost. Zodpovědnost za vlastní konání, počínání a prožívání, jelikož přistupujeme-li k životním oblastem a úsekům nezodpovědně, vytváříme jistý zpětný chaos, který se bohužel stává součástí našeho života. Ať chceme či ne, vždycky na nás dopadá cokoliv, co jsme jakkoliv vygenerovali, byť by to mělo být před desetitisíci lety. A je jedno, jestli to chápeme nebo ne. Vše námi vytvořené visí nad námi jako Damoklův meč. Ale pokud jsme s tímto karmickým zákonem rámcově obeznámení, chápeme zpětnou účinnost našich skutků i to, co je zodpovědnost za vlastní konání, prožívání a cítění. Vaše otázka je opravdu složitá... karmický zákon je pouze jeden a každý jej můžeme chápat individuálně a interpretovat jinak. A dokud neporozumíme tomuto jedinému zákonu karmy, tak si jej budeme stále interpretovat subjektivně a budeme se dopouštět chyb v interpretaci vlastního života a jeho okolností.

JJ: Měl by se ten, který se s opovržením dívá na bezdomovce, narkomany či zločince, zamýšlet spíše sám nad sebou? Nebo by měl mezi těmito skupinami rozlišovat?

KH: Pokud člověk opovrhuje těmito lidmi, je to jen důkaz, že nechápe to, že každý, ať již bezdomovec nebo zločinec, je ve stavu, který vytváří právě jeho karma. Každý se sám rozhodujeme kráčet nějakou cestou, třeba i paradoxně , abychom se v nějaké etapě vývoje Bohu přiblížili. Další možností je například . Nebo také, že volíme cestu, kdy se od Boha vzdalujeme. Důvodů je snad tolik, kolik bytostí je na cestě. Čtenář však nemusí mít výčitky ze své domnělé upadlé morálky, distancují-li se od lidí, které jste jmenoval. Leckdy nemusíme přímo opovrhovat, ale můžeme mít pouze strach z nevyzpytatelnosti chování takových lidí. A proto bychom se měli zamýšlet spíše nad vlastním strachem, který ve svém důsledku může vést k opovržení. Předně však tedy, co bychom měli k takovým lidem cítit? Jaká je ta optimální emoce? Často se hovoří o soucitu. Ale co je soucit? Soucit není slepý soucit se vším. Soucit je tvrdě podmíněný pochopením. A míra pochopení je podmíněná mírou pochopení karmy a zákonitostí života. Nezáleží na tom, jestli opovrhujeme bezdomovcem nebo prostě jen sousedkou . Jakékoliv rozlišování mezi lidmi je vždy dáno tím, že nechápeme celkové fungování společnosti a fungování vazeb mezi námi, fungování principu zrcadlení a společného sílení určitého operačního systému vědomí, ale to už možná zacházíme daleko...

JJ: Je asi poměrně běžné, že se necháme rozptylovat samovolně přicházejícími myšlenkami na . Třeba bychom je mohli zařadit do sebehodnocení číslo v kategorii či . Je okamžik, kdy přichází takováto myšlenka, vhodnou dobou k tomu ji zastavit? Jak ale na to?

KH: O to právě jde. Jsem ráda, že dle Vaší otázky se dostáváme k vypilovanější práci se sebou. Proces má více fází. Prvotní fáze v sebehodnocení je všímání si dodržování etických principů ve výrazných životních situacích. Druhá fáze je jemnější sebepozorování samovyvěrajících náplní mysli, čímž stoupají nároky v sebehodnocení. Tato fáze je samozřejmě nejdelší a nejtěžší. Vyvře-li obsah mysli napovrch, je důležité si jej všimnout a uvědomit si, čím vším je naše mysl zatížená a jak je schopná reagovat a nechat se rozptýlit z klidu. Jak málo stačí, aby mysl vtáhla naše vnímání do své úrovně a začala s ním manipulovat. Reagujeme jako můra na světlo a okamžitě se necháváme strhnout vnitřním obsahem mysli na základě vnějšího podnětu nebo vnitřního pocitu. Takovým sebepozorováním lze postupně začít snižovat množství samovyvěrajících obsahů mysli. Jde tedy o jakési uvědomění si vlastního tupého reagování na vnitřní či vnější podněty. Další fáze je o volním strhnutí pozornosti do stavu opětovného klidu. Ta je snad ještě těžší než fáze první, neboť tento klid je často vykoupen vysokou daní cíleného vzdalování se od a nastolováním určité vědomé úrovně existence. Etické principy jsou především o sebekontrole a sebekázni a tato cesta opravdu není jednoduchá.

JJ: Myslíte, že jsou tantrické obřady vycházející z ovlivňování proudění energie čchi v páru při správném pochopení správnou cestou či zbytečným rozptylováním?

KH: Možná snad narážíte na mou definici , kterou uvádím v etických principech: Jestliže cíleným kontrolovaným směrováním životní energie za pomocí tzv. tantrických praktik dokážeme nasměrovat životní sílu do jemnohmotného systému až k rozšíření stavu vědomí a uskutečníme-li kontakt s vlastním a vnitřním já, chcete-li s Bohem, pak se jistě nejedná o . Můžeme tantrické praktiky využívat jako jeden z nástrojů, který obohatí naše vědomí o určité poznání. Buďme však moudří a nevzbuzujme závislosti na těchto prožitcích, aby se naše poznání nestalo prchavé.

Tantrické techniky jsou jako jídlo. Buď jíme proto, abychom mohli žít, nebo žijeme proto, abychom mohli jíst. Můžeme soustřeďovat energii a rozšiřovat vědomí různým způsobem. Mezi takové techniky tedy rozhodně patří vědomé rozšiřování vědomí pomocí základní životní síly, která nám může sloužit jako prostředek na naší cestě k vhledům a vjemům a ke zjemnění vnímání na cestě našeho pozemského já.

JJ: K Vaší nové knize je přiloženo i CD s nahranou řízenou meditací, ve které sestupujeme do svého podvědomí a snažíme se objevit něco o sobě. Může se stát, že se tam setkáme i se svým . Může to být třeba podobné jako setkání se svým zvířecím průvodcem v dolních či horních světech při šamanské ?

KH: V principu všechny řízené meditace, všechny řízené cesty, které vedou do našeho podvědomí a do hlubin našich záznamů a programů na úrovni paměti ducha, mají stejný úkol. A to dovést nás k poznání sebe sama. nebo jsou jen součástí a dílčími mechanismy našeho skutečného já. Stejně jako zvíře tak průvodce mají přinést sebepoznání, pomoc a hluboké uvědomení o sobě, o své vnitřní temnotě, o svých vnitřních světlých momentech, kterého se nám nedostává v běžném vnímání. Pokud se naše vnímaní pohybuje na úrovni duality a pouze hmotného světa, tak nejsem schopni se dostat do našeho hluboce zamlženého nitra. Používáme pak mnoho technik a jednou z nich jsou třeba řízené meditace nebo šamanské bubnování. Je to určitá vize z vnitřku, toto jsem v meditaci, je to jen obraz a zrcadlo sebe sama - to je jejich cíl a smysl.

JJ: Může přetrvávat zjištění, které prožijeme v meditaci, i po jejím skončení v běžném životě? I když si jej sami již znovu aktivně nepřipomínáme?

KH: Za prvé záleží na tom, jak hluboko či daleko se meditující dostane. Naplní-li potenciál hlavní myšlenky meditace, obsáhne-li skutečně pochopení, které je v meditaci zakódováno, což je leckdy dáno karmickou a mentální vyzrálostí, tak potom se toto může stát stabilní součástí vědomí, protkává nás v každodenním životě, sofistikovaně se samočinně připomíná a trpělivě určuje směr vnímání. Pokud však meditující neobsáhneme zcela podstatu meditace, přináší mu pouze prchavý zážitek, na který si lze vzpomenout např. v rámci sebereflexe v případě porušování etických principů či v běžných životních situacích. Na otázku trvalosti v meditaci lze tedy odpovědět jak tak . Záleží na každém z nás.

JJ: Používáte při své práci i další techniky, které se Vám při práci s klienty osvědčily?

KH: V poslední době se věnuji především přednášení a pořádání kurzů Regrese, Symbolové terapie vhledem, Channelingu a Tarotu a všechny tyto obory, řekla bych, vyžadují, být stále ve spojení s vlastním poznáním, které se neustále pokouším vměstnávat do svého zorného pole a eliminovat vlivy svého subjektivního nízkého duálního myšlení. To se týká jak mé práce s lidmi, tak i celkově mého života. Dá se snad i říct, že neustále procházím procesem channelingu, který využívám pro orientaci ve světě, jelikož mám pocit, že kdybych tohoto spojení, s určitým vyšším stavem vědomí, nevyužívala, buď bych se tady ztratila nebo zbláznila, neboť život zde - ve hmotě, je opravdu lehce bezsmyslný.

JJ: Do čeho myslíte, že je nejlepší investovat svoji životní energii? Do rodiny, do nemovitostí, do sebe? Nebo se ji radši pokusit věnovat tomu nejvyššímu - tedy univerzu?

KH: Vše je propojené. Čím více investujeme energie někam, tím méně ji investujeme jinam a vzniká nerovnováha. Asi nedokážu na tuhle otázku odpovědět objektivně, pokusím se tedy subjektivně.

Zjistila jsem, že čím více energie investuji , tedy v podstatě do , tím více se mi daří investovat energii do všech mých dalších životních oblastí. Za sebe mohu říci pouze to, co jsem si ověřila v praxi a pozoruji to i u svých klientů a studentů, že čím více jsou , tím kvalitněji a lépe dokážou rozumět právě všem běžným životním oblastem.

JJ: Děkuji Vám za rozhovor.

                                                        (zdroj: http://knihy.hledajici.cz/rozhovor.php?id=6577)